Rozdělení udíren. Která udírna je pro vás ta pravá?

Uzení jistě patří k oblíbenému způsobu přípravy masa a uzenin. Udit lze nejen salámy, klobásy, kuřecí, vepřové a hovězí maso, ale i ryby, sýry či tofu. Při zvolení dobrého receptu a dodržení správného postupu uzení lze připravit lahodné jídlo, které ocení kdekdo. Jaké udírny jsou k mání a jaká udírna je pro vás ta pravá?

Jak funguje udírna? Základní prvky udírny

Klasická udírna se skládá z 5 základních částí. Těmi jsou:

• Topeniště, ve kterém hoří dřevo a vzniká tak potřebný kouř. Topeniště udírny je vybaveno zpravidla dvířky pro přikládání a dvířky pro regulaci přísunu spalovacího vzduchu, čímž se reguluje intenzita hoření, tedy i teplota a množství kouře.
• Kouřovod, kterým se vede kouř z topeniště do udicí komory. Kouř se v kouřovodu ochladí na potřebnou teplotu, proto jeho délka může být v některých případech 1,2 – 2,0 m.
• Udicí komora, která je vybavena háky nebo roštem pro upevnění uzeniny.
• Komín, kterým se odvádí kouř vně udicí komory.
• Teploměr sloužící k hlídání teploty v udírně.

V dnešní době jsou na trhu také elektrické udírny, které jsou navíc vybaveny elektrickou topnou spirálou v topeništi a automatickým řídicím systémem (viz níže).

Rozdělení udíren

Mnozí z vás si jistě pamatují tradiční udírny postavené ve svahu na zahradě. Dřevěná bouda s dvířky, pod kterou bylo umístěno topeniště s kouřovodem. V takových udírnách se topilo suchým dřevem a pravidelně se chodilo přikládat dřevo a regulovat teplotu v udící komoře.

Doba již pokročila, a kromě klasických udíren s ručním přikládáním špalků dřeva se nabízí také udírny elektrické. Elektrická udírna je kompaktnější, její součástí je topeniště s elektrickou spirálou, která rozehřívá palivo (nejčastěji v podobě štěpky či pilin z bukového, olšového, javorového, dubového, ale i třešňového, švestkového a meruňkového dřeva) na potřebnou teplotu a vyvíjí tak kýžený kouř. Mnohé z těchto udíren jsou vybaveny automatickou regulací a automatickým přísunem paliva.

Materiál pro stavbu udírny

Pro stavbu klasických udíren se používaly vždy tradiční materiály, tedy kámen, cihla a dřevo, přičemž dřevo se používá výhradně po stavbu udicí komory. Cihlu i kámen lze využít pro stavbu jak udicí komory, tak i topeniště.

Kamenná a cihlová udírna je robustní, má dlouhou životnost a může být použita i jako dekorativní prvek v zahradní architektuře. Dlouho se rozhřívá, ale poté dlouho akumuluje teplo a uzeniny jsou tak po vyuzení déle drženy v teple. Stavba udírny je poměrně zdlouhavá, fyzicky i finančně náročná.

Dřevěná udírna je mírně náročnější na údržbu. Dřevo je materiál náchylný na klimatické podmínky a je třeba jej chránit před UV zářením, deštěm, sněhem a mrazem kvalitním ochranným nátěrem. Dřevěná udírna dobře izoluje, ale nelze ji použít pro uzení při vyšších teplotách.

Nerezová udírna je korozivzdorná a lehce se udržuje. Asi největší výhodou nerezových udíren je jejich skladnost (jsou mnohem menší než udírny zděné), ale také možnost je libovolně přenášet (jsou totiž skladné a poměrně lehké). Nevýhodou obyčejné nerezové udírny může být špatná akumulační schopnost a s tím spojené rychlé chladnutí udicí komory. Tepelně izolovaná nerezová domácí udírna však tepelné ztráty eliminuje na minimum. Některé nerezové udírny jsou vybaveny již zmíněnou elektrickou topnou spirálou, která se stará o automatický provoz udírny. Existují však i modely s topeništěm na kusové dříví s manuálním přikládáním.