Co je to těžká podlaha a jaké jsou její přednosti?

Stavíte dům a rozhodujete se, jaký typ podlahy zhotovit? Podlahy se rozdělují na základní dva typy, a sice těžké a lehké podlahy. Každá má své výhody i nevýhody a každá se hodí k jinému účelu.

Lehká podlaha (též nazývaná suchá podlaha) je zhotovena bez použití mokrých procesů. Na tepelnou či akustickou izolaci je položena roznášecí vrstva zpravidla ze sádrovláknitých desek či dřevoštěpkových desek OSB, které jsou mezi sebou spojeny perodrážkou, a na tuto vrstvu se přímo klade podlahová krytina. Pokud je ovšem podlaha nerovná, vyrovná se pomocí samonivelační stěrky a v případě větších nerovností pomocí vyrovnávacího podsypu.

Lehké podlahy se realizují nejčastěji v dřevostavbách, u kterých je vnášení vlhkosti do stavby nežádoucí. Nejsou vhodné ani do vlhkých míst, jako je garáž, koupelna, WC místnost či prádelna. Suché podlahy izolují dobře tepelně, nikoli však akusticky.

Při stavbě těžké podlahy jsou, na rozdíl od lehké podlahy, použity mokré procesy. Těžká podlaha je zhotovena zpravidla z betonu či z anhydritu. Jedná se o materiál s vyšší hmotností, který je z hlediska akustiky vhodný pro konstrukci plovoucích podlah. Po aplikování anhydritu či betonu na kročejovou izolaci se vytvoří skladba podlahy, která velmi dobře tlumí hluk vznikající chůzí a pádem předmětů na podlahu. Některé typy těžkých podlah lze použít i do míst se zvýšenou vlhkostí a díky vysoké tepelné vodivosti se hodí i pro podlahy s podlahovým topením.

Těžká podlaha se používá hojně u zděných staveb pro stavbu podlahy na zemině. V tomto článku je pro vás připravena skladba podlahy na terénu včetně tlouštěk jednotlivých vrstev.

Jak zhotovit těžkou plovoucí podlahu?

Zažitou metodou výstavby těžké podlahy je vybetonování podomácku namíchanou betonovou směsí. Jedná se o poměrně levný způsob, nicméně negativa tohoto způsobu převažují nad pozitivy. Nejenže je betonování fyzicky náročné, zdlouhavé a vyžaduje přípravné práce pro betonáž, ale takto ručně betonovaná a rovnaná podlaha není nikdy zcela rovná a pro její vyrovnání je třeba použít značné množství samonivelační stěrky. Hrubé nerovnosti podkladu by se totiž mohli v některých případech „prokreslit“ do pokládané podlahové krytiny (PVC, vinyl, linoleum).

V poslední době jsou stále více oblíbenější lité podlahy do interiéru, které jsou zhotoveny z litého anhydritu či betonu. Tyto podlahy mají mírnou samonivelační schopnost, díky čemuž není nutné po odlití podlahy ručně povrch podlahy srovnávat latí a ocelovým hladítkem. V betonových a anhydritových směsích jsou přimíseny různé plastifikátory, které zlepšují zpracovatelnost směsí.

Asi největší předností litých podlah je poměrně rychlá realizace. Vzhledem k tomu, že se směsi na staveništi čerpají a není nutné je vozit v kolečkách, aplikace směsi na připravený podklad nezabere mnoho času.  Navíc díky dlouhé době zpracovatelnosti je možné udělat podlahy o velké ploše na jeden zátah.

Oba druhy podlah lze použít v celém rodinném domě, nicméně  anhydritové podlahy nejsou vhodné do prostorů, ve kterých je trvale vyšší vzdušná vlhkost (tedy například okolí bazénu, garáže, sklepy).

Minimální tloušťka litých podlah

Minimální tloušťka anhydritové podlahy je 40 mm, u betonové podlahy je minimální tloušťka vrstvy 50 mm. Pokud je v podlaze podlahové topení, tloušťka vrstvy musí být v obou případech zvětšena na 55 mm. Jestliže se realizuje nová podlaha na stávajícím podkladu, který není zcela rovný a je například v rozích místnosti podstatně vyvýšen, lepší volbou je anhydritová litá podlaha, která není tolik náchylná na tvorbu trhlin v místech s oslabením vrstvy materiálu.

Cena litých podlah

Cena za anhydritovou a betonovou litou podlahu se v praxi výrazně neliší, o čemž se můžete přesvědčit na stránkách firmy Fabry Floors, která se na lití betonových a anhydritových podlah specializuje. Cena podlahy závisí na tloušťce vrstvy. Podlaha o tl. 55 mm, která je vhodná pro podlahové topení, stojí 320 – 350 Kč/m2 bez DPH.