Home Dřevostavby Vlhkost u dřevostaveb

Vlhkost u dřevostaveb

0

Obecně se působení vlhkosti charakterizuje jako rozmanitá, navzájem se překrývající střídavá namáhání. Tato namáhání způsobují klimatické změny v letním a zimním období, střídání dní a nocí nebo srážky či sluneční žár. Cílem tedy je všechna působící namáhání omezit na minimum.

Zdroje vlhkosti:

  • srážky (dešťové, sněhové, mlha)
  • stavební vlhkost
  • difúze vodních par
  • proudění (konvekce)
  • povrchová kondenzace
  • proudění kapilárami dřeva
  • změna skupenství

O srážkách není třeba se dále zmiňovat. Jejich odvod je snadný pomocí okapů, svodů a žlabů. Stavební vlhkost přichází v úvahu tehdy, zabudujeme-li do konstrukce prvky obsahující vlhkost, která je vyšší, než ta daná normou. Dalšími možnostmi jsou nedokonalá ochrana dřeva na staveništi před jeho zabudováním, vyšší relativní vlhkost vzduchu (nastává při dlouhotrvající mlze). Difúze vodních par a kapilární přenos vody v tekuté podobě je však velkým problémem. Je třeba řádně ošetřit veškeré dřevo, které se dostane do kontaktu s vodou, zemí či jiným materiálem, kdy by mohla nastat povrchová kondenzace. Všeobecně platí, že se voda pohybuje zpravidla kapilárami vedoucími ve směru vláken. Neměli bychom podcenit ani tvorbu námrazy v oblastech těsnících a podstřešních pásů, které by při oblevě mohly trouchnivět.

Parozábrana

Se zabraňováním výměny vodních par mezi vnitřním a vnějším prostředím musíme začít již při navrhování konstrukce. V praxi je pravidlem, že by se difúzní odpor jednotlivých vrstev konstrukce měl směrem do exteriéru zmenšovat. Difuze vodní páry je vrstvou s difuzním odporem redukovaná natolik, že se v interiéru a uvnitř konstrukce tvoří jen minimální množství kondenzační vody. Požadavky na tato množství pro jednotlivé konstrukce jsou uvedena v normách. Jedna z nich udává, že celkové množství kondenzované vody za jedno kondenzační období by u dřevěných konstrukcí nemělo přesáhnout tři váhová procenta konstrukce. Difuzní fólie se přidává na nosnou konstrukci z vnitřní strany objektu a musí navazovat na tepelnou izolaci. I přesto je však nutné ji instalovat nezávisle na ní a to na celé ploše s minimálním množstvím spár. Pokud jsou však vzhledem k reliéfu konstrukce spáry vyžadovány, je třeba minimálně dodržet doporučené přesahy. Pokud je třeba vytvořit prostupy pro instalace, je nutné je s difuzní fólií spojit neprůvzdušně.

Poslední dobou se na trh dostává tzv. parozábrana s proměnným difuzním odporem (adaptabilní na různé vlhkosti), která podporuje vysychání konstrukcí i její lepší snášenlivost. Prozatím se hojně využívá u hrázděných a srubových dřevostaveb, pro ploché střechy a neprůvzdušné vrstvy. Ty můžeme kombinovat právě s parozábranami. Neprůvzdušná vrstva brání vzdušné vlhkosti vniknout do objektu vnějším pláštěm jinak, než okenními či dveřními otvory. Průvzdušnost pláště se posuzuje jako poměr objemu vzduchu, který se vymění za hodinu při rozdílu tlaků 4 Pa. Hodnota se pak vztahuje na celou plochu pláště. Proto je nutné ji aplikovat rovněž na celou plochu pláště jako u parozábrany.

Deformace dřeva způsobené vlhkostí

Jelikož se vrstvy, které kumulují nahromaděnou vlhkost, vyskytují téměř u všech dřevostaveb či konstrukcí ze dřeva, je riziko vzniku kondenzátu vlivem difuzí vodních par u neprovzdušněných difuzně otevřených konstrukcí velmi nízké. Máme-li však zavedenou jen difuzně otevřenou parozábranu, či dokonce nemáme-li zavedenou žádnou, musíme se vznikem deformací u všech dřevěných konstrukcí počítat.  Rozdíl vlhkostí ve dřevěných materiálech pak vede k bobtnání a sesychání, což může vést k rozsáhlým konstrukčním a statickým problémům, v krajním případě ke zhroucení celé konstrukce. Nejvíce rizikové jsou konstrukce plochých střech a to nejen u dřevostaveb.